RAUER, Vojtěch. Na Seně.

Současná česká literatura je ve větší míře ženská záležitost, snad proto jsem s chutí sáhla po žlutočerné obálce knihy Na seně mladého a řekla bych i nadějného autora Vojtěcha Rauera (*2000). Anotace čtenáře láká na „příběh, jejž mohl v různých podobách zažít každý kluk a na který nezapomene ani jako dospělý muž.“ Téma klučičí party, bunkrů nebo chcete-li kluboven by mohly čtenáře svádětk tomu, že jde o jakousi novodobou foglarovku. V jistém smyslu ano i ne. Osmáci Tobiáš a Vojta, který je zároveň vypravěčem příběhu, se scházejí ve své klubovně a popíjejí pivo, kouří cigarety, občas se utkají s nerudným Habešem, kterému jsou trnem v oku. Když se Tobiáš spřáhne s partou o rok starší vedenou „Péčkem“, jež se schází v klubovně zvané Seno, přijde na řadu i tvrdší alkohol než pivo a tvrdší látky než nikotin. Záhy je rovněž jasné, že počáteční idyla spojená s „nejúžasnější klubovnou na světě“ je neudržitelná a že život před chlapce postaví situace, jimž nikdy nechtěli čelit. Přestože se kniha čte jedním dechem a sugestivně evokuje dobu, kdy nešlo o nic víc než vyhradit si prostor pro pár šluků či servat se do krve, není novela Na Seně banální. Autor příběh zdařile vystavěl. Události, které se chlapcům zdánlivě „prostě jenom dějí“, do sebe postupně pěkně zapadají a vytvářejí komplexní příběh, jejž – snad vyjma dramatického závěru – mohl prožít každý druhý čtrnáctiletý chlapec. Dávám pět hvězdiček z pěti. Renata Vinklerová