Kapr zpívá rokenrol, on to mlčí v dur i moll

V jindy celkem stojatých vodách letního knihovnického rybníčku se na přelomu července a srpna zvedla vlna silné profesní nevole vůči jednomu z posledních aktů odcházejícího ministra kultury Antonína Staňka, kterým bylo odvolání dr. Víta Richtera z čela Ústřední knihovnické rady, de facto odborně nejvyššího knihovnického orgánu v zemi a jeho nahrazení ředitelem Národní knihovny.  Na tom by nebylo nic divného, neboť to vyplývá z ministrových pravomocí. Problém ovšem tkví ve skutečnosti, že zatímco dr. Richter je napříč knihovnickým oborem dlouhodobě respektovanou kapacitou, je ředitel Národní knihovny dr. Kocanda 2 roky pouze manažerem největší české knihovny bez předchozí odborné erudice (je vystudovaným duchovním a právníkem s nulovou předchozí zkušeností z prostředí knihoven), navíc knihovny, která bohužel již řadu let tak úplně neplní své poslání a to bohužel i pod jeho vedením.

Od roku 2008 a frašky kolem Kaplického Chobotnice se Národní knihovna potácí, střídají se ředitelé se správnými stranickými konexemi a zákonem jí uložené funkce (metodické, poradní, koncepční, vzdělávací)  na sebe přebírají jiné knihovny (mmj. Moravská zemská knihovna v Brně). Avšak co tato skutečnost ilustruje? Zejména vztah a povědomí, který valná většina společnosti obecně o knihovnách a knihovnictví má, a to, že knihovníkem může být každý, kdo umí číst a pípat skenerem čarové kódy. Že práce v knihovnách je pouze o čtení knih, v podstatě velmi banální a nezaslouží si úctu. A v širším kontextu také to, že pošlapat a zničit lze beztrestně prakticky cokoliv.

A právě snaha ilustrovat skutečnost, že knihovny nejsou ploché instituce, mají smysl a jejich existence nelze měřit délkou volebního období, je leitmotivem všech mých článků ve Spektru, či kdekoliv jinde jsem o knihovně přednášel či psal. Situace se bude zcela jistě vyvíjet dál, avšak maňáskové divadlo a šachy kolem křesla ministra kultury neprospějí nikomu, tím méně knihovnictví.

Z Prahy do Rožnova. V prázdninové knihovně probíhaly mimo rámec tradičního půjčování pouze Prázdninové procházky pamětí města. Letošní změnou byla hodina (začínali jsme v šest odpoledne), v kterou začínaly a minimálně ve dvou srpnových případech se ukázalo, že to je dobrá volba, neboť byly velmi hojně navštíveny.  Inspirace přišla od Tomáše Grosse (kterému mávám) a moc za ni děkujeme, ano, lidé unavení sluncem a horkem vyhledávají aktivity spíše v pozdním odpoledni a podvečeru, nežli v dopoledních a uprostřed odpoledne. Učit se a naslouchat je dobré stále. Vy, kteří jste letos zaspali, můžete virtuálně nasát atmosféru na stránkách knihovny, nebo jít s knihovníky zase napřesrok.

I když pro zájemce o historická fakta a procházky mám ještě tip v podobě letošních Pašeráckých stezek, které připadnou na datum 29.9. Vypravíme se autobusem v 9 hodin od knihovny  do Hranic na Moravě a letošní název zní Přes barokní Hranice do Hranické propasti. Průvodcem nám bude historik, spisovatel a publicista Jiří J.K. Nebeský, který je mimochodem autorem knih Poznej své Hranice, Příběh lágru (o poválečném zacházení s Němci na Hranicku) či Hranice (dějiny a proměny města). Rezervace míst v autobuse na knihovna@knir.cz. A tak přestože pašovat přes hranice letos nebudeme nic, Hranice jako takové budou jistě překročeny.

Pavel Zajíc

Psáno pro Spektrum Rožnovska