Album of the year.

Pojďte na Faith No More, jste-li připraveni a máte-li náladu na trochu té metalovo-crossowerpísničkové míchanice v podání této kalifornské pětice. Co se mi na nich vždy líbilo, byť jsem nebyl die-hard fanouškem, byla jakási bezprostřednost a zběsilost, s jakou své písně hráli a servírovali na deskách. Hrají je dodnes, byť si mezi lety 1998–2009 dali členové kapely pauzu. Já bych se zastavil u jejich desky nesoucí název Album of the Year, která je v pořadí šestou řadovkou FNM a po jejím vydání a koncertech následovala zmiňovaná pauza. Co je na FNM signifikantní? Zpěvák Mike Patton, ač služebně vlastně nejmladší, a jeho hlasový projev… 6 a půl oktáv, přátelé… to má málokdo, a navíc, málokdo jej využije. Dále pak metalopunkové nápady kytar, někdy mi to zas smrdí po blues… prostě, pořád se něco děje. A vlastně celá atmosféra… je znepokojující, vždyť třebas poslední píseň na desce se jmenuje Priština (pamatuje si ještě název tohoto kosovského města a události z konce 90. let?). Jiná zas Last Cup of Sorrow… FNM byli a jsou kapelou, která hledá a mapuje území, které řada lidí považuje za dávno zmapované a FNM potvrzují, že tomu tak docela není.

Pavel Zajíc