Please. S.l.: Parlophone, 2001. a Actually. Parlophone, 2009.

Hit za hitem. Vlastně, proč nenapsat o dvou naprosto legendárních deskách, díky kterým se londýnské duo Pet Shop Boys navždy zapsalo do dějin. Jsou to alba Please z roku 1986 a Actually z roku 1987. Myslím si, že jen málokomu je potřeba tuto kapelu představovat. A pokud někdy z rádia zaslechnete zpěvákův hlas, bezpečně jej k Pet Shop Boys přiřadíte. Duo tvoří zpěvák Neil Tennant a klávesák Chris Lowe. Spolu tvoří hudbu již od roku 1981. Obě alba jsou, dle mého, základními kameny britského tanečního synth popu a patří neoddiskutovatelně k tomu nejlepšímu, co kdy Pet Shop Boys nahráli. Přitom se jedná o jejich první a druhou řadovou desku. Někdy mám pocit, že se lidi za skutečnost, že se jim líbí popová hudba trochu stydí. A přitom k tomu není nejmenší důvod. Protože dobře odvedený pop není o nic horší než dobře zvládnutá symfonická skladba. U hitů je problém, že člověk má tendenci je poslouchat izolovaně a ne v kontextu alba. Proto si udělejte čas a pusťte si nahrávku celou. Věřím, že budete překvapeni silou, kterou vás PSB usadí nebo roztančí. Stačí jet pořadím skladeb a odškrtávat si: Two Divided by Zero, hit, West End Girls, hit, Suburbia, hit, One More Chance, hit, Shopping, hit, Rent, hit, It´s sin, hit… pokud si obě desky poslechnete, čeká vás jednadvacet fláků, které možná budou zavánět nostalgií. Avšak v případě Pet Shop Boys není nostalgie namístě. Hity naprosto nezestárly a (což je u popu ne úplně běžné) texty také ne. Poslechněte a tančete.

Pavel Zajíc