SPRINGSTEEN, Bruce. Magic.

Z téhle desky jsem si sedl na zadek. Brousil jsem ji pořád dokola a říkal si, že to prostě není možné, že by se mi mohl líbit Springsteen. A představte si, že jo. Vždycky mi přišel moc staďákový (od slova stadion), moc americký a hlavně moc rock pro masy. Tedy, získal si mne písní Philadelphia, ale to bylo tak všechno. A teď najednou Magic, deska z roku 2007, se mnou smýkla do kouta jako bych dostal direkt od Staloneho. Začalo to prvním songem Radio Nowhere, otvírákem jak má být. 4 akordy, co šlapou ve středním tempu, a suverénní zpěv, který se refrénu ptá, jestli tu je ještě někdo naživu. Dál to plyne v poklidném tempu přes You´ll be coming´down, přes klasickou springsteenovinu Livin´ in the future a dostávám se ke krásné baladě Your Own Worst Enemy, kde smyčce krásně podmalovávají a zdůrazňují ústřední melodii skladby. Asi věk nebo co. Prostě takhle by se dal vypíchnout každý kousek, ale ponechám na posluchači, aby to zhodnotil sám. Za sebe ještě přidám tři, které mne neopouštějí. Titulní Magic (krásná, uhrančivá, folková, skvěle zaranžovaná), následující Last to Die stejně tepající jako úvodní vypalovák Radio Nowhere, no a smutná Devil´s Arcade, která vygraduje celou nahrávku někam k nevýslovnu, tedy aspoň pro mne. Tohle doporučení je ryze subjektivní a je možné, že to zívnete. Nicméně pro mě je Magic opravdu magií.

Pavel Zajíc