Sufjan Stevens. Carrie & Lowell.

Deska mě zaujala od prvních tónů vybrnkávaných kytar a je jasné, že interpret přichází s upřímným sdělením pro své posluchače. Zaujala mne jemnost tónů, jakási měkkost v hlase a naléhavost ve vyjádření pocitů. Na první poslech jsem na sebe nechala působit pouze hudbu jako takovou aniž bych se pídila po významu slov. Tato deska je rozhodně pozvánka k rozjímání, zklidnění se a také dostatečně brnká na melancholickou linku. Myslím, že velký dojem udělá tato deska při poslechu přímo do uší. Díky tomu budete moci rozpoznat ty nejjemnější tóny xylofonu, smyčců, případných dechů či činel. Když zavřu oči, vidím se, jak stojím u okna a v tichosti pozoruji, jak venku prší, čas se zastaví a jenom jsem, já a mé tiché já, ponořím se do sebe a nevnímám čas… Sufjan zpívá o smrti své matky, vzpomíná na své dětství, vyrovnává se svými pocity a snaží se vyléčit zraněný vztah. Texty jsou opravdu niterné, zpívané s citem a láskou k milované osobě. Deska Carrie & Lowell ve mně zanechala hluboký dojem. Je to otevřená duše Sufjana, který odkrývá své nejhlubší nitro a svým naléhavě melancholickým hlasem vás zastaví, a pokud se tomu poddáte, možná i vyléčí vaše zranění. Rozhodně stojí za poslech a možná i víckrát.

Jana Kapsiová